OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A máme tu další zástupce plodné norské scény, gotikou mírně načichlé RAM-ZET. Nelekejte se však již předem rozvláčnosti či přílišné uplakanosti. Šestice muzikantů v čele s charismatickým předákem Zetem vám zahraje pěkně od podlahy. Přestože se RAM-ZET na hudební scéně pohybují teprve krátce, jejich hudba se velmi snadno dostala do povědomí posluchačů . Původně jednočlenný projekt, jehož mozkem byl Zet, se v roce 1999 proměnil v regulérní kapelu přizváním dalších hudebníků. Společná práce pak vyústila v debutní album „Pure therapy“ (2000) a jeho následovníka „Escape“.
RAM-ZET jsou opět jedno z velmi originálních hudebních seskupení, které si ihned po svém vzniku utvořilo vlastní tvář zajímavým mixem mnoha nejen metalových žánrů. Navíc to, že každý z hudebníků pochází z jiného hudebního okruhu, značně obohatilo konečný výraz kapely. V jejich hudbě naleznete prvky blacku, trashe, progmetalu, artrocku, ověnčené množstvím zvláštních samplů, industriálních zvuků apod. Rozhodně první, co vás při poslechu alba upoutá, jsou výborně odsýpající bicí. Bubeník původně pochází ze speed metalového prostředí a je to na jeho hře místy dost znát. Bicí tvoří pevný základ pro nervózní, zběsile riffující a až psychedelicky vyznívající kytary, které notně připomínají krkolomné kousky bláznivých švédských sousedů MESHUGGAH. Co však budete vnímat až na několikátý poslech, jsou perfektně zaranžované chladné, někdy až industriálně vyznívající klávesy, které vkusně doplňují kytarové blouznění a zpěv. To samé lze říci i o houslích jako další rovnocenné složce. Hudebníci si jistě řekli, že méně znamená více a díky bohu se nesnažili mermomocí protlačit a zvýraznit housle všude, kde je napadne, ale využili je skutečně účelně (zhruba v takovém duchu jako kdysi polští SIRRAH na albu „Did tomorrow come?“). Potom je radost poslouchat jejich začlenění do hudební složky navozující melancholické pocity např. v poslední „The moment she died“. On má Zet vůbec jako výhradní autor hudby dokonalý cit pro strukturu a vkusnost skladeb, a tak vás v jednom okamžiku překvapí pohodová blacková sypačka („The seeker“), která vzápětí přirozeně přejde do elektronických beatů a samplů alá ULVER doprovázených bublající baskytarou. A takovýchto téměř až dech beroucích překvapení, které vám na tváři zanechají pouze nic nechápající výraz, a které oživují hudbu a místy obrušují ostré metalové hrany, je na albu mnohem víc. Za všechny např. progmetalová klávesová vyhrávka v „R.I.P.“ následovaná sborem nesoucím se na řádně přitvrzených kytarách a bicích, nebo úžasná art-rocková zasněnost v duchu OPETH v „Pray“. S každým novým poslechem budete podléhat jejich kouzlu a přemýšlet, co že je ta jejich hudba vlastně zač.
Místy již tak vypjatou atmosféru ještě posiluje Zetův blackově skřehotavý a sípavý projev několikrát přecházející do čistého zpěvu nebo nervózního šepotu. Rovnocenným partnerem je mu silný ženský hlas, který pevně stojí v kramflecích v jakékoliv poloze a má velmi daleko do ukníkanosti kapel jako např. THE SINS OF THE BELOVED apod. Navíc celé pojetí je na hony vzdáleno zprofanovanému modelu kráska a zvíře. Krásné melodie zpívané dívčím vokálem Sfinx vás budou provázet po celé délce alba a rozhodně budete tajit dech při takové „Sound of tranquility – peace“ nebo „The claustropohobic journey“. Co musím nutně pochválit je hutný všeobjímající zvuk nahrávky, počínaje bicími a konče kytarami či klávesami. Hudebníci zvěčnili své dílo ve vlastním studiu, avšak konečný mix a mastering se přenesl do v poslední době vyhlášeného Finvoxu, což se na výsledku projevilo velmi kladně. Žádné bortící se zvukové stěny, všechny nástroje a prvky jsou maximálně čitelné a dokonale koexistují v rámci celku.
„Escape“ je výborným počinem, který sice ve srovnání s debutem neznamená zásadní hudební posun, na druhé straně však oproti větší agresivnosti a neučesanosti minulého alba působí mnohem kompaktnějším dojmem. Vše tvoří dokonale harmonický celek. A pokud jde o gotické vyznění zmíněné na začátku recenze, vězte, že to je přítomno zejména v celkové zasněné a posmutnělé náladě alba než v přímých hudebních postupech. Pokud tedy máte rádi výraznou náladovou hudbu plnou melancholie, zasněnosti, ale i psychedelie či schizofrenních pocitů a dalších zvláštních prvků dokonale drtících lidskou psychiku, pak neváhejte a rychle si RAM-ZET sežeňte. Nebudete zklamáni a už teď se můžete těšit na pořádnou duševní katarzi.
9 / 10
Sfinx
- zpěv
Kuth
- bicí
Magnus
- klávesy
Zet
- zpěv, kytary
Solem
- baskytara
Sareeta
- housle, zpěv
Ane Thune Borresen, Renate Grimsbo Kuldbrandstad, Mari Bakke Ottinsen, Randi Strombu, Sissel Strombu
- sbor
1. R.I.P
2. Queen
3. The Claustrophobic Journey
4. Sound of Tranquillity – Peace
5. The Seeker
6. Pray
7. I’m Not Dead
8. The Moment She Died
Vydáno: 2002
Vydavatel: Spinefarm
Stopáž: 63:40
Produkce: RAM-ZET
Studio: Space vallet studio, Finvox studios
Vynikající směs blacku, progu, thrashe a gotiky s meshuggáckými hradbami, které jsou opředeny tklivě atmosférickou pavučinou. Miluji skupiny, který si uchovávají svůj charakteristický rukopis a přitom si každá ze skladeb uchovává kouzlo unikátnosti. A RAM-ZET jsou přesně tento případ.
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.